Agatha Christie: Vlastní životopis

Když se řekne Agatha Christie, většině lidí se vybaví jména jako Hercule Poirot nebo slečna Marplová. Někdo si možná vybaví i spojitost s lékárnou, jedy, Egyptem či archeologií. A to je asi tak všechno. Málokoho napadne, že za tím vším stojí člověk, který dělal i něco jiného než bylo pouhé psaní. Někdo, kdo měl i bohaté dětství a zažil víc než přemýšlení nad novými zápletkami.

Podobné prozření vám v případě Agathy Christie zajistí její Vlastní životopis. Má bezmála 600 stránek, ale čte se neuvěřitelně lehce. Zajímavé historky a vtipný styl nevytváří solidní půdu pro Agathino tvrzení, že se spisovatelkou stala „možná právě proto, že se nikdy neuměla pořádně vyjádřit.“

Agatha na surfu

Svůj život Agatha Christie rozdělila do jedenácti částí. Od idylického dětství (kterému věnuje spoustu místa) přes dětství a dospívání zakaboněné finančními starostmi, první válku, cestování, život (a následný rozvod) s prvním manželem, cestování na východ na vlastní pěst, život s druhým manželem, druhou válku až po podzim života.

Nevím proč, ale když popisovala, jak s Archiem, svým prvním mužem, surfovala nejdříve v Austrálii a pak na dovolené v Honolulu, vybavila se mi šedesátiletá Agatha chroustající zelená jablka. Neuměl jsem si ji představit jako dívku lehce přes dvacet. (Představu šedesátileté Agathy hned nato vystřídal Poirot na prkně. Někdy svůj mozek fakt nechápu.)

Bylo vše stále tak dobré?

Z Vlastního životopisu Agathy Christie jsem nabyl dojmu, že za královny Victorie bylo vše docela fajn. Kdekdo měl panskou, kuchařku a služku, cestování bylo za hubičku, nikdo se starostmi moc nezatěžoval. Ano, Agatha popisuje pár nesnází, zejm. v raném prvním manželství. Ale i když ty starosti očividně byly špatné (mladá rodina, nemocná matka, žádné příjmy, žádná práce, dítě…), Agatha jak kdyby si z nich nic nedělala. Prostě byly, no. Nějak se překonaly, no.

Netuším, jestli to je povahou autorky – nelitovat se a umět si vždy poradit –, nebo selektivní pamětí. Na hezké věci se přeci jen vzpomíná lépe a psaní i čtení takových pamětí pak ubíhá příjemněji. Celá ta doba začátku 20. století však vyznívá až podezřele dobře. Skoro jak kdyby Agathina rodina měla pořádné štěstí.

Jak těžké je napsat knihu

Vlastní životopis Agathy Christie by nebyl úplný, kdyby tam nepadla zmínka o knihách. Celé dětství to vypadalo, že z Agathy bude spíš pianistka než spisovatelka. Stále připomínala své problémy s pravopisem i stylistickou neschopnost.

Tyto problémy neposoudím – české překlady jejích detektivek jsou fajn a dopisy z dětství jsem jí nečetl. Schopnost promyslet zápletku má však skvělou – a hádám, že ji v sobě má od raného dětství, kdy si hrála především ve vlastním vymyšleném světě (a četla spousty knih).

Možná by žádný Poirot nikdy nevznikl, kdyby Agathu nevyprovokovala její starší sestra Madge, že Agatha nikdy nenapíše detektivku. Pak přišla první světová, Agatha se z pozice dobrovolnické ošetřovatelky dostala do lékárny a naučila se něco málo o jedech. A odtud byl jen krůček k Záhadě na zámku Styles, na kterém ji první vydavatel slušně odrbal. Trochu to připomíná příběh J. K. Rowlingové – spousta odmítnutí, pak nízký náklad a malé peníze. Následně úspěch. (Až na to, že JKR měla na prvního nakladatele trochu větší štěstí.)

Když zjistila, že se psaním dají vydělat peníze, byl to impuls k dalšímu psaní. Práva k seriálu v novinách vynesou 50 liber, skleník potřebuje opravit… Takhle pragmaticky popisuje svou první motivaci psát. :)

Dobře popisuje i přerod z amatérky v profesionální spisovatelku. Zatímco na začátku to byla spíše zvědavost typu Dokážu napsat detektivku s nebanální zápletkou?, postupem času se přerodila v Musím to dopsat, i když hlavní postavu vlastně nesnáším, nic se mi nechce a chůva mele o novém kočárku. (Pozn.: řeč nebyla o Poirotovi.)

Závist mladého cestovatele

Jestliže Agatha věnovala na začátku spoustu prostoru svému dětství, cestování jako její obrovská vášeň zabírá místa ještě víc. Ať už šlo o její vzdělávání ve Francii, dovolené v Evropě, cestu kolem světa s prvním manželem nebo porozvodovou cestu do Bagdádu, kde potkala druhého manžela, všude šlo vidět její zaujetí pro cizí a nové.

Vždy, když jedu do zahraničí, naučím se pár základních frází v místním jazyce, protože nerad působím jako naprostý cizinec. Proto mi byla sympatická Agathina snaha vymanit se v Bagdádu ze zajetí anglické společnosti (hrát tenis a chodit na večírky může i doma). A jediný střet kultur, který vyústil ve větší nepříjemnost, bylo vzájemné nedorozumění s italským gentlemanem, který se pak nevhodně v noci objevil v jejím kupé. :)

Cestován v té době vypadá (podle knihy) jako docela levná záležitost. A v té době asi i mnohem bezpečnější. Na cestování Agatha vzpomíná tak živě, že – navzdory drobným nepříjemnostem jako je silná alergie na štěnice – bych se moc rád vrátil o sto let zpátky a potil se v obleku pod bagdádským sluncem, abych viděl to, co ona.

O kouzlu životopisů

Mám rád životopisy. Připomínají mi, že osobnosti, které mě inspirují dodnes, nebyly jen staré, moudré a úspěšné, ale že měly i nějaký život předtím. Jako třeba dětství. První lásky. Koníčky a vášně. Najednou je vidíte v novém světle. A (alespoň já) je mám o to radši.

Pokud máte rádi starou dobrou Anglii, bude se vám Vlastní životopis líbit. Pokud milujete detektivky Agathy Christie, knihu si zamilujete. I kvůli těm fotkám, na kterých je mladá Agatha opravdu velmi půvabná.

 

Agatha Christie: Vlastní životopis. V překladu Marty Staňkové vydal v roce 2013 Knižní klub.

Za recenzní výtisk děkuji internetovému knihkupectví Martinus.cz.