Co byste dělali se 17 miliony liber?
Mladý editor z nakladatelství, které se zaměřuje na svépomocné příručky, spěchá na pohřeb svého oblíbeného a inspirativního učitele. Jde pozdě, prší – jsme přeci v Anglii – a číslo kaple na smutečním oznámení je rozpité. Andy Larkham se tak dostane na pohřeb někoho, kdo působil dojmem, že ho nikdo neměl rád. Nebo neměl nikoho rád on, kdo ví.
O pár dní později Andy zjistí, že se svou účastí na pohřbu člověka, kterého vůbec neznal, stal dědicem 17 milionů liber. Pro editora s ročním platem 15 000 asi celkem příjemná změna.
Nerovnováha mezi kontem a srdcem
Román Dědictví od Nicholase Shakespeara (příbuzenství s o pár set let starším Williamem si dovolím zpochybnit) vypráví příběh o bohatství. Tom zjevném i tom vnitřním. A jejich časté nerovnováze.
A právě ta nerovnováha mezi čísly na účtě a bilancí v srdci onoho zesnulého – jmenoval se Christopher Madigan – Andyho chytne natolik, že začne pátrat po tom, kdo byl původce jeho nenadálého bohatství. Tedy… pátrání bylo započato až poté, co si stihl patřičně užít zbohatlického života, v knize podaného s lehkým britským humorem a nadhledem.
Toto pátrání je vlastně vyprávěním jeho služebné Maral. Zavede nás ze současného Londýna kolem 60 let zpátky do Arménie, pak do Austrálie a nakonec zpět do Velké Británie. Příběh se tedy skládá z několika rovin – Andyho života, vyprávění Maral – napůl v podobě přímé řeči, napůl v podobě vyprávění autora, jednu část knihy tvoří víceméně jen deníkové zápisky Andyho z doby, kdy našel Maral a rozpovídal ji.
Dobře členěný román
Dědictví je román, jak má být. Rozčleněný, s mnoha vedlejšími linkami, které by tam sice nemusely být, ale to koření na kuřeti taky ne a dalo by se jíst – jen nebude tak dobré. Nicholas Shakespeare má navíc zvláštní způsob převypravování příběhu. Když Andy zpovídá Maral, pár vět je v přímé řeči a zbytek jak kdyby dopověděl autor. Je to velmi zvláštní, ale celkem rychle se na to zvykne. Koneckonců, napsat tři čtvrtiny knihy v přímé řeči by taky nebylo ono. A když vyprávíme my o tom, co nám řekl někdo jiný, taky necitujeme vše a doslova.
Tato stylistická… – říkejme tomu funkce – má ale svůj účel. Posouvá prosté vypravování o životě bohatého člověka blíž k Andymu a jeho hledání sebe sama. Andyho Madiganův život zaujme natolik, že se o něm rozhodne napsat knihu (resp. přepracovat rukopis svého oblíbeného učitele, na jehož pohřeb se nedostal, a spojit jeho myšlenky a základ s novým tématem). A právě to, jak si Andy třídí myšlenky a zprostředkovává Maralino vyprávění, se mi na Dědictví líbilo asi nejvíc.
Dědictví je opravdu nádherný příběh s jemným nádechem humoru. Stylem vyprávění mi připomíná třeba Burtonův film Velká ryba (podle knižní předlohy Daniela Wallace), byť jen velmi zlehka. Ale už to by mohla být dobrá reference si knížku přečíst. Krátké kapitoly jsou teď na léto ideální.
Nicholas Shakespeare: Dědictví. V překladu Alice Hyrmanové McElleven vydalo v roce 2014 nakladatelství Kniha Zlín, které děkuji i za recenzní e-book.