Mysleli, že umřel. Neměl to přežít. A stejně se života držel jak tonoucí stébla, i když byl, odborně řečeno, totálně v hajzlu. Stal se z něj Marťan.
To si tak odletíte na misi na Mars. Jste už třetí posádka na podobné misi, takže vaše jméno bude znát maximálně tak archiv NASA a pár nerdů. A pak na tom Marsu umřete.
Krása.
Jenže neumřete tak docela. Počítač sice tvrdí, že jo, a vaši kolegové vezmou roha, ale vy se navzdory všem předpokladům proberete a zjistíte, že jste na celé planetě sami, máte sotva co jíst a nejbližší mise se na Mars dostane za pár let. Zjistíte, že…
Že jste v hajzlu.
K tomuto vysoce odbornému a profesionálnímu zhodnocení situace hned na začátku knihy Marťan od Andyho Weira dospěl astronaut Mark Watney.
Kdyby podobně přístupně mluvili všichni vědátoři, měl by Neil deGrasse Tyson po ptákách.
Marťan je o nepochopitelné touze přežít
Kdyby mě kolegové nechali uprostřed nehostinné pustiny v domnění, že jsem mrtvý, asi bych jejich domněnku co nejrychleji naplnil. Život považuju za evoluční omyl, ale… tento článek není o mých zvrácených filozofických pochodech. A Weir by moc neměl o čem psát. A že psát umí dobře!
Mark Watney se se svým optimismem a nekonečnou studnicí humoru rozhodl, že přežije do příletu další mise na Mars. Že vybavení dimenzované na měsíc bude používat čtyři roky. Že si vyrobí půdu pro pěstování brambor z vlastních exkrementů. Že NASA obětuje miliardy dolarů, aby ho dostala zpátky, i když s ním nemá jak komunikovat. Prostě se stal Marťanem a kolonizoval Mars.
Je to nelogické.
Je to bláznivé.
Je to neuvěřitelné.
Spousta lidí to knize v recenzích a ohlasech vyčítala.
Ale funguje to. Velmi dobře.
S úsměvem do toho…
Marka si zamilujete. Je to nesmírně pozitivní, optimistický člověk. Má skvělý smysl pro humor. A mluví, jak mu zobák narost.
Vysvětlí vám, co právě dělá, jak to dělá, proč to dělá. Proto si Marťan může získat i nemilovníky žánru sci-fi, kterým vadí autorská masturbace nad technickými popisy strojů, zbraní a kdovíčehoještě.
Ale hlavně: deníkové zápisky vám ukazují, že i nerdi jsou jen lidi, kterým se hlavou honí naprosté blbosti.
Deníček, NASA, deus ex
Převážnou část knihy tvoří deníkové záznamy Marka Watneyho. Jsou osobní – Mark popisuje, co se mi honí hlavou, ale i odborné – zaznamenává, co se děje a co podniká pro své přežití. Suchý smysl pro humor je nejvýraznější charakteristikou postavy i podmínkou přežití; bez optimismu a humoru by si jinak musel hodit mašli.
Mezi deníkovými zápisky problikávají útržky z dění v NASA a dalších agenturách. Klasické líčení děje v er-formě doprovázené vzácnými záznamy komunikace s Watneyem (když se zrovna něco nepodělalo).
A posledním prvkem vyprávění jsou „pohledy zvenčí“. Situace, které normálně nikdo nevidí a které nevěstí nic dobrého: vznikání slabiny ve stanu, uvolnění důležitého šroubu, zaboření kola do písku. Berličky, které fungují ve filmech, ale v knihách působí podivně (a zde to není výjimkou). Kdyby je Weir vynechal, nestalo by se nic. Ano, zvyšují napětí, jsou předehrou k další zápletce a komplikaci, ale… působí příliš filmově. Jak kdyby Weir psal rovnou scénář pro film. Nebo byl příliš vizuální typ, který shodou náhod umí psát.
Dárek pod stromeček ano, ale…
Někteří lidé (já) jsou Marťanem unešení. Marťana jsem dostal k narozeninám a musím říct, že se bratr dokonale trefil*. Mám rád vědu, nejsem ale úplně nerd, miluju humor. Při čtení jsem byl hlasitý: „No ty voleee!“… „No ty kokso…“ … „Uááá!“. Pokud v okolí máte někoho podobného, Marťan se mu/jí nejspíš bude hodně líbit. Možná jim ale zabavte jídlo a pití, aby se při čtení nezalknuli smíchy.
ALE… na internetu najdete ohlasy lidí, které kniha nebrala. Když z nich odfiltrujete ty, kteří sci-fi nemusí a líbil se jim jen Matt Damon ve filmu, knihu kritizují velmi kritičtí lidé, kterým vadí technické nepřesnosti a deus ex momenty, kdy se v nejblbější chvíli posere to, co se posrat nesmí, a povede se to, co by se podle všeho povést nikdy nemělo. Těmto osobám Marťan zvedne tlak a možná jim i praskne žilka na čele. Tak zvažujte opatrně. Věnujte jim radši manuál k nové pračce. Bude to jistější.
*) S bratrem se shodneme jen ve dvou věcech: knihách, které čteme, a alkoholu, který máme rádi. Proto si k narozeninám a Vánocům dáváme pouze věci, které bychom využili my sami.
Andy Weir: Marťan. V překladu Michala Prokopa v roce 2015 vydal Knižní klub.