Mám rád divné příběhy. A miluju, když si autor se čtenářem hraje. Napsat lineární příběh zvládne kdokoli, kdo nepropadl z češtiny. Ale způsobit čtenáři literární mindfuck, to už chce umění. Pasi Ilmari Jääskeläinen v knize Literární spolek Laury Sněžné odvedl velmi dobrou práci. Kniha se čte skvěle – a po přečtení máte chuť přečíst ji zase.
Literární spolek Laury Sněžné obsahuje většinu ingrediencí, díky kterým severská ne-krimi tvorba tolik vyčnívá a dělí čtenářstvo do táborů líbí-nelíbí. Naposledy jsem podobný pocit měl při čtení knihy Stallo (nebo, z podobného soudku, při čtení Příručky pravého detektiva).
Magický realismus. Amatérský „detektiv“, outsider, který rozplétá záhadu. Barvité postavy. Tma a sníh a lesy.
A věčná nejistota, jestli je řeč o realitě, nebo čiré fantazii.
Zaječín, hlavní město literatury
Zaječín je malé finské městečko, které zcela žije úspěchem Laury Sněžné, autorky slavných knížek pro děti. Laura Sněžná si slávu a svůj um nenechala pro sebe a založila Literární spolek, do kterého naverbovala několik talentovaných dětí, které během let učila psát a vychovala z nich velmi úspěšné autory.
Veřejnost si těchto devíti dětí vážila – a tak bylo velkou událostí, když se Spolek rozšířil o nového desátého člena.
Moment… neměla by tam být čárka? Nového, desátého člena?
Ella Milanová, hlavní postava, učitelka finštiny a členka číslo 10 (nebo 11?) se otázku vhodného použití čárky snaží objasnit (a možná skoro přijde o život).
Skvělý jazyk a suchý humor
Literární spolek Laury Sněžné se vyjímá především jazykem. Jääskeläinen, resp. překladatel Vladimíř Piskoř, si s textem příjemně pohráli.
Jména jako Zaječín nebo Ingrid Kočičková, Aura Potůčková, prof. Divočina jsou hravá a jak kdyby příběh usazovala do pohádky.
A pak ty obraty… Skoro na každé stránce najdete větu, která je tak netypická, lehce šokující nebo prostě vtipná. Četl jsem v aplikaci Kindle pro Android a zvýrazňoval jsem jak divý. Ještě že jsem při ruce neměl knížku papírovou, byla by asi první, kterou bych tak barbarsky poničil.
„Hladinová tenkrát přijela přednášet na univerzitu a Ella se jí po přednášce zeptala, jak se spisovatel cítí, když vidí svůj text opublikovaný. Žena se na ni srdečně usmála a zašeptala: Víte, tehdy pochopíte, proč pes žere svoje zvratky.“
A pak ten konec…
Číst Literární spolek Laury Sněžné je prostě radost. Skvěle napsaný, trošku divný příběh. A pak to skončí tak nějak… nijak. A v tu chvíli víte, že ta knížka není lehké čtivo na deku do parku, protože se v ní schovává mnohem víc.
Je to kniha o psaní. O tom, jak vznikají příběhy.
Je to kniha, které pobaví běžného čtenáře.
A je to kniha, kterou si musíte přečíst dvakrát, abyste pochytili všechny narážky. To koneckonců Jäaskeläinen uznává také a na svém blogu zveřejnil pár tipů na části, ve kterých by čtenář měl dávat obzvláště pozor. (Týká se stránkování v anglické verzi, ale pokud knihu čtete podruhé – a já vám nedoporučuji soustředit se na ty pasáže hned napoprvé – tak i v překladu nebo nestránkované verzi pro čtečky pasáže poznáte.)
Takže… Čtete, čtete, užíváte si mysteriózní příběh, bavíte se jazykem, podtrháváte si a děláte si poznámky, pak dorazíte na konec, jste lehce paf. Knižní kocovina jako vyšitá.
A já teď nevím, jestli knihu číst podruhé hned teď – nebo ji nechat trochu vstřebat.
A taky nevím, jestli to je dobře nebo ne. Asi to bude chtít čas.
Ale už pro ten jazyk a styl vám Literární spolek Laury Sněžné můžu s klidným srdcem doporučit.
Doporučuji pro: snílky, pisálky a milovníky jazyka.
Hodnocení: 90 %
Pasi Ilmari Jääskeläinen: Literární spolek Laury Sněžné. V roce 2015 ve skvělém překladu Vladimíra Piskoře vydalo nakladatelství Paseka.