Jan Kadlec, Author at @52knih

Jakou knihu darovat pod stromeček v roce 2016?

Knihy jsou skvělý dárek. Už proto, že se pohodlně balí. A i když je pohodlné koupit je online (ať už přímo od nakladatele s výraznou slevou nebo se skvělým zákaznickým servisem třeba od Martinus.cz), byl bych rád, kdybyste se obuli, navlékli do kabátů, šál, čepic a rukavic a vyrazili do knihkupectví.

Ano, vím, spousta lidí. Ale… Především menší knihkupci vás potřebují jako sůl. A hlavně: rádi poradí a možná při procházení regálů najdete poklad, který mě mezi vánoční tipy nenapadlo zařadit.

A ten shon si pak kompenzujte svařákem, punčem, trdelníkem nebo pečenými kaštany. A co vy víte… Třeba ve městě potkáte staré známé. A o tom Vánoce jsou, ne? :)

A teď tedy moje tipy.

Pokračovat ve čtení „Jakou knihu darovat pod stromeček v roce 2016?“

Tomáš Grombíř: Jedničky a nuly

Jedničky a nuly mají snad všechno: příběh self-made mana, inspiraci historií (byť nedávnou), mafiány, napětí, zbraně, drogy i sex. A když překousnete občas až encyklopedické pasáže, užijete si s touto knihou pár příjemných hodin (a pak si půjdete promazat Facebook).

Přerod totality v demokracii, divoká privatizace, kouzlo internetu, velké prachy, pocit nezávislosti. Okořeňte to lajnou kokainu, tvrdším sexem (stále lepším než v 50 odstínech) a stereotypními ajťáky a máte recept na knížku, která se musí číst sama.

Jedničky a nuly Tomáše Grombíře to mají všechno. A i když mi to občas přišlo těsně na hraně, podařilo se mu z toho nesplácat dort jak od Pejska a Kočičky.

Pokračovat ve čtení „Tomáš Grombíř: Jedničky a nuly“

Michaela Samant: Jak chutná masala

Nakladatelství Motto má edici zvanou Příběhy psané s chutí. Pokud jsem to pochopil správně, jedná se o cestovatelské zápisky či do knižní podoby překlopené blogy, ve kterých se líčení života v cizím kraji prolíná s recepty oné národní kuchyně. Když jsem si kupoval čtečku e-knih na eReading.cz, dostal jsem k ní jako dárek knihu Jak chutná masala právě z této řady.

No a protože s radostí přečtu všechno, co mi padne pod ruku, strávil jsem s touto útlou a poněkud hloupoučkou knížkou dvě kratší odpoledne.

Pokračovat ve čtení „Michaela Samant: Jak chutná masala“

Agnes Martin-Lugand: Šťastní lidé čtou a pijou kávu

Šťastní lidé čtou a pijou kávu. Knihy a kafe. To zní jako knížka pro knihomoly, žejo? No, taky jsem si to myslel.

Tedy jen do doby, než jsem si začal rvát vlasy hrůzou a zoufale mlátit čtečkou o stůl.

Pokud si říkáte, že byste tuto knížku dali svým dobrým známým, kteří hodně čtou, učiňte tak pouze v případě, že je k smrti nesnášíte a nechcete je už nikdy vidět.

(Ve zkratce: je to nehorázná sračka.)

Pokračovat ve čtení „Agnes Martin-Lugand: Šťastní lidé čtou a pijou kávu“

Jiří Markvart: Pražská buzna

Blog Pražská buzna se v roce 2015 stal nejzábavnější gay četbou. Pokud jste gay a omílání ničeho na LUI vás přestalo bavit, Pražská buzna se stala skvělým místem k tematicky orientované prokrastinaci. Pokud jste hetero, dostal se vám do rukou skvělý materiál k pohoršování se nad tím, jak si buz… gayové (nejen) v Česku žijí, a svým slušným teplým přátelům jste mohli připravit horké chvilky, když jste se zeptali, jestli (a) jsou taky jako Milan, (b) jestli si můžete půjčit jejich Grindr.

No a samozřejmě všechny trápila otázka, do jaké míry je Milan fake a co všechno je inspirováno realitou, žeano.

Nakonec s pravdou ven vylezl Jiří Markvart (znáte z My bychom to udělali lépe), rozhodl se blog rozšířit do knižní podoby, úspěšně dokončil kampaň na Startovači a fandové teplého čtení si tři čtvrtě roku počkali na parádní knížku.

Jelikož je Jirka podobný prokrastinátor jako já, jsem mile překvapen, že kniha nejen vyšla, ale že vyšla i včas.

Pokračovat ve čtení „Jiří Markvart: Pražská buzna“

Ann Leckieová: Ve službách Spravedlnosti

Nikdy jsem nebyl skalní fanoušek sci-fi. Když jsem se ale v jakési akci na eReading.cz dostal ke knize Ve službách Spravedlnosti za směšný peníz, řekl jsem si proč ne. Nebyl jsem tak nadšený jako z Tufových dobrodružství nebo z Marťana, ale jinak mě kniha příjemně překvapila.

Třeba už tím, jak Rádčové, expanzivní národ/rasa, pracují (nebo spíše nepracují) s pohlavím osob. Prostě nerozlišují rod a překladatel Petr Kotrle se s tím popral tak, že vše převedl do ženského rodu. V rozhovorech s rasami, kterým pohlaví není putna, tak z pohledu líčení umělé inteligence dochází k zajímavým momentům – třeba když UI mluví o velekněžce s dlouhými šedivými vousy.

Pokračovat ve čtení „Ann Leckieová: Ve službách Spravedlnosti“

Anthony Ryan: Královna ohně

Královna ohně završuje trilogii Stín krkavce. Stejně jako předchozí dva díly, Píseň krve a Pán věže, je to čtivé a drsné fantasy. Krutostí a počtem zavražděných oblíbených postav se sice G. R. R. Martinovi nevyrovná, i tak ale nejde o čtení pro útlocitné duše.

Zatímco se Píseň krve soustředila zejména na život a příhody Vélina Al Sorny, tehdy mladého novice v řádu bránícím Víru, později lorda královy armády, v Pánu věže už se o pozornost čtenáře dělily další výrazné postavy a Královna ohně v tomto modelu pokračuje.

Chápu, proč je to pro autora tak lákavé schéma. Může pohodlně rozvíjet více dějových linek, které do sebe na konci zapadnou jako dobře nařezané puzzle. A je tak snadné zakončit každou kapitolu tak, aby čtenář chtěl číst dál bez ohledu na únavu nebo denní dobu – i když to znamená, že se k osudu dané postavy dostane až po příhodách tří dalších postav.

Ale i tak mě to štve. Během čtení je dost obtížné žít normální život, když v ruce imrvére držíte knihu.

Pokračovat ve čtení „Anthony Ryan: Královna ohně“

Ben Collins: Jak řídit

Věřte nebo ne, ale dosud, kdy už mám blíž ke třicítce než sladkým dvaceti, nevlastním řidičák. Tedy přinejmenším v době, kdy píšu tento článek. Shledal jsem však, že by se mi občas mohl hodit. A tak jsem krom přihlášky do autoškoly udělal to, co každý knihomol. Sehnal jsem si knihu o tom, jak řídit.

Ta kniha se velmi příznačně jmenuje Jan řídit a napsal ji Ben Collins alias The Stig – záhadný řidič z britského pořadu Top Gear, což je jediný pořad o autech, který bavil i mě. Abych vám to zasadil do kontextu: nerozeznám od sebe Ford od Fiata a auto mého otce bych v řadě stejnobarevných aut naprosto odlišných výrobců poznal jen proto, že si pamatuju jeho registrační značku.

Jsem tragéd, já vím.

Pokračovat ve čtení „Ben Collins: Jak řídit“

Charles Percy Snow: Profesoři

Mám rád anglické univerzitní romány. Mezi nejznámější autory tohoto žánru patří třeba Kingsley Amis nebo David Lodge.

Anebo Charles Percy Snow, o kterém jste toho nejspíš moc neslyšeli.

Loni jsem od něj četl zajímavou, ale skvěle napsanou detektivku Krycí barva, kterou jsem našel v babiččině knihovně. A když jsem letos na jaře v jednom antikvariátu zahlédl povědomé jméno a akademicky znějící titul Profesoři, hned jsem vytasil požadovanou desetikorunu a obohatil svou knihovnu o zatuchlinou zapáchající svazek.

A zase jsem si skvěle početl.

Pokračovat ve čtení „Charles Percy Snow: Profesoři“