Královna ohně završuje trilogii Stín krkavce. Stejně jako předchozí dva díly, Píseň krve a Pán věže, je to čtivé a drsné fantasy. Krutostí a počtem zavražděných oblíbených postav se sice G. R. R. Martinovi nevyrovná, i tak ale nejde o čtení pro útlocitné duše.
Zatímco se Píseň krve soustředila zejména na život a příhody Vélina Al Sorny, tehdy mladého novice v řádu bránícím Víru, později lorda královy armády, v Pánu věže už se o pozornost čtenáře dělily další výrazné postavy a Královna ohně v tomto modelu pokračuje.
Chápu, proč je to pro autora tak lákavé schéma. Může pohodlně rozvíjet více dějových linek, které do sebe na konci zapadnou jako dobře nařezané puzzle. A je tak snadné zakončit každou kapitolu tak, aby čtenář chtěl číst dál bez ohledu na únavu nebo denní dobu – i když to znamená, že se k osudu dané postavy dostane až po příhodách tří dalších postav.
Ale i tak mě to štve. Během čtení je dost obtížné žít normální život, když v ruce imrvére držíte knihu.
