Jedna kniha týdně
Churchilla mám moc rád. Když jsem tedy za hlasování v Křišťálové lupě dostal slevový kupón na novinku Faktor Churchill od Borise Johnsona, s koupí e-knihy jsem neváhal. Za 39 Kč by to nekoupil jen blb.
A já se za blba považuji nerad.
Na druhé straně… i když jsem si čtení užil, jsem rád, že jsem koupi knihy odkládal tak dlouho, až jsem ji dostal takhle zalevno. Za plnou cenu bych byl trochu zklamaný.
Matematiku mám rád. A věřím, že troška matematického (čti: logického) myšlení by prospěla všem. Takže jsem se na tuto knížku z jinak povedené vědecké řady Knihy Zlín těšil. No, asi jsem se přetěšil.
Ne že by knížka Matematiko, jsi to ty? od Adriána Paenzy byla špatná. Jestli vám matematika na škole šla, ale nikdy jsem neměli potřebu ve volných chvílích řešit kvadratické rovnice, může se vám i líbit. Ale jinak se jedná o rozpačitý mišmaš fascinace čísly a úvahami o tom, jakou moc mají učitelé matematiky v tom, že ji lidé mají nebo nemají rádi.
Sehlbergova prvotina Mona pro mě byla trošku zklamání. Zajímavý námět se ve snaze zaujmout čtenáře rozmělnil v za vlasy přitažených zápletkách. A ten konec-nekonec! Váhal jsem, jestli si pokračování Mony, knihu Sinón, vůbec koupit.
Koupil jsem a neprohloupil jsem. (Fakt miluju akce na e-knihy, ale o tom někdy jindy.)
Sinón pokračuje tam, kde Mona skončila – počítačový virus, který zmutoval ve virus biologický, se šíří dál. Využívají toho islamisté, zejména Sinón, špeh v řadách nejvyššího vedení Izraele, kterému se po zatčení podařilo uprchnout.
Co se mi na Sinónovi líbí nejvíc, je ten viditelný pokrok, který Sehlberg jako spisovatel učinil.
Akademik na stopě záhadě a zločinu šíleného zločince. Zní to jako Dan Brown? Jo. Taky jsem si to myslel. Dan T. Sehlberg ovšem napsal zajímavý a méně šablonovitý a nebulvární techno-thriller jménem Mona.
Eric Söderqvist je počítačový vědec, který vyvíjí rozhraní ovladatelné mozkovými vlnami. Využití? Třeba pro nevidomé – veškerý internet mohou mít ve své hlavě.
A v tom je problém. Kdo by se z toho nezvencnul?
Pokračovat ve čtení „Severský Brown: Dan T. Sehlberg a jeho Mona“
Co kdyby se našel velice starý svitek, který by zpochybnil celý Nový zákon? A co kdyby takový svitek zkoumal odborník, který je zároveň knězem katolické církve?
Zápletka to je jak vystřižená z Dana Browna. Pokud však čekáte napětí, akci a poněkud šablonovitý děj, zklamu vás.
Naštěstí.
Simon Mawer totiž není Dan Brown. Neboří dogmata, nelibuje si v konspiračních teoriích a Evangelium podle Jidáše nebudete dočítat jen proto, abyste si ověřili, že kniha opravdu skončí tak, jak vás to napadlo na dvacáté stránce.
Don Thompson už o trhu s moderním uměním napsal jednu knihu: Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů s podtitulem Prapodivné zákony ekonomiky současného umění a aukčních domů. Žralok je poměrně vyčerpávající úvod do světa aukcí a oceňování umění, které tak vůbec nevypadá, a proto jsem byl zvědavý, co nového přinese jeho nová kniha Supermodelka a krabice Brillo.
Podtitul Supermodelky je Zákulisní příběhy a prapodivné zákony ekonomiky současného umění. Na první pohled tedy vesměs nic nového.
A první stránky tento dojem potvrdily.
Ale jen na chvíli.
Pokračovat ve čtení „Don Thompson: Supermodelka a krabice Brillo“
Když jsem byl začátkem září v Norsku, udělal jsem zásadní chybu: vzal jsem si na dlouhé cesty vlakem švédské knížky Jonase Jonassona (Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel a Analfabetka, která uměla počítat). A protože je sever jako sever, jednomu známému se mi podařilo poslat pohled s kýčovitým záběrem na Trondheim a textem Zdravím z prosluněného Švédska.
Co už.
Naštěstí jsem si v Brně mohl upravit geografické vnímání, když jsem se začetl do nejnovější nesbøvky: Přízraku, který vyjde na velký knižní čtvrtek 16. října.
Při čtení knihy Není co závidět (Obyčejné životy v Severní Koreji) od Barbary Demickové doporučuji nejíst. Pocit viny by pak byl mnohem silnější než husí kůže, která vám zaručeně vyvstane. Teď v létě to sice může být vítané osvěžení, ale na pořádné zimomriavky zvolte radši Stephena Kinga.
Hlavním motivem této neuvěřitelně silné knihy je hlad. Jistě, budování socialismu má víc rovin než jen nedostatek jídla. Ale o hladu se v této knize píše častěji než v Hunger Games. A to tak věrohodně, že jsem ty tři dny, co jsem Není co závidět četl, jedl jenom chleba.
Jako malý jsem měl pár obrázkových knížek o tom, jak věci fungují. Co se děje s odpadky, jak se k nám dostává elektřina, co všechno se musí udělat, aby nám na stole přistála pizza.
Lidská zvídavost (ta moje tedy určitě) je ale nekonečná, a proto nebylo tak těžké zamilovat si podobnou knihu pro dospělé. Napsal ji Marcus Chown a velmi příhodně se jmenuje Jaký to nádherný svět (pokus jedince porozumět všemu).