Jedna kniha týdně
Kdysi dávno jsem se rozhodoval, kterou knihou ukončím své panictví. Tedy co se tvorby Kateřiny Tučkové týče. Dotaz na přátele moc nepomohl; rozdělili se na dva stejně velké tábory. Nakonec tedy zvítězila má láska k magii a vybral jsem si Žítkovské bohyně.
A udělal jsem dobře.
Vyhnání Gerty Schnirch je totiž ukázka velmi dobře odvedené práce. A to je jejím darem i prokletím.
Pokračovat ve čtení „Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch“
Vem špetku Stmívání, smíchej je s Hunger Games, okořeň Harry Potterem a kapku si vycucej z prstu. A máš Kostičas.
No, první dojmy nebyly nic moc. Ale jsem člověk brumbálovského typu, který v knihách věří na to dobré. Koneckonců, přečetl jsem všechny tři díly upíří ságy Stmívání, v naději, že Bella prostě nemůže být tak blbá. (Spoiler: může.)
Zápletka Kostičasu je asi taková: někteří lidé se rodí se zvláštními jasnovidnými schopnostmi (jako kouzelníci v Harrym Potterovi). Ostatní se jich bojí, „loví“ je a jednou za čas vězně transportují. Těmto obdobím se říká kostičasy (a podobají se sklizním v Hunger Games). A pak tu máme stockholmský syndrom a love story jak ze Stmívání.
Jestli jste někdy přečetli nějakou knihu, asi tušíte, jak se to vyvine. Jestli jste přečetli ty tři knížky z první věty, můžete si podrobnou zápletku napsat na kartičku, zalepit ji do obálky a po přečtení se poplácat po rameni, jak dobře jste to uhádli.
Seveřani mě nikdy nepřestanou fascinovat. Na jedné straně severští spisovatelé vytváří dojem, že Norsko a Švédsko jsou centra organizovaného zločinu, kde se vraždí pomalu víc než ve Vraždách v Midsomeru, na straně druhé vás donutí v MHD hýkat smíchy u titulů jako je Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, nebo Muž jménem Ove od Fredrika Backmana.
Stoletý stařík má blízko k mému oblíbenému burtonovskému absurdnu ve stylu filmů Velká ryba nebo Forrest Gump. Vyprávění, které je tak barvité, až je neuvěřitelné – ale pak se ukáže, že vypravěč to má v hlavě v pořádku. OK, možná si to trošku přikrášlil. Ale jen trošičku.
Muž jménem Ove se naopak nepouští do neuvěřitelného absurdna. Pan Ove je realistická postava s realisticky vylíčeným životním příběhem. A určitě v okolí najdete někoho, kdo by se v muži jménem Ove poznal. A kdo by doufal, že mu do poštovní schránky nenacouvají tak prdlí sousedi.
Tak zaprvé: nebude řeč o komentátorech na Novinkách. A za druhé: nebylo ublíženo žádnému dítěti.
Knížka Stallo od Stefana Spjuta vás zaručeně donutí zvolat OMG! Otázkou však je, jestli to bude ve stylu „OMG, to je TAK boží!“ (můj případ), nebo ve stylu „OMG, to je ale TAKOVÁ kravina!“ (přítelův případ).
Po květnu stráveném se severskou krimi jsem úplně zapomněl na jiné aspekty tvorby tak typické pro Skandinávský poloostrov: tajemno, temno, sychravé pošmourno. Napětí. Faktor Paf.
Mladý editor z nakladatelství, které se zaměřuje na svépomocné příručky, spěchá na pohřeb svého oblíbeného a inspirativního učitele. Jde pozdě, prší – jsme přeci v Anglii – a číslo kaple na smutečním oznámení je rozpité. Andy Larkham se tak dostane na pohřeb někoho, kdo působil dojmem, že ho nikdo neměl rád. Nebo neměl nikoho rád on, kdo ví.
O pár dní později Andy zjistí, že se svou účastí na pohřbu člověka, kterého vůbec neznal, stal dědicem 17 milionů liber. Pro editora s ročním platem 15 000 asi celkem příjemná změna.
To si tak jdete na procházku se psem, který vaši autoritu zrovna dvakrát neuznává. Zatímco tedy odevzdaně čekáte, pes hrabe a hrabe… až vyhrabe mrtvolu dva roky pohřešované dívky. A když poté na stejném místě začnou hrabat policisté… no, asi by se to už dalo označit za masový hrob.
Andělé strážní od Kristiny Ohlssonové jsou napsáni podobně: odkrýváte jednu vrstvu příběhu za druhou.
Květnu bude vévodit severské krimi. Minulý týden to bylo Na zimu zavřeno, hezký náhled do systému policejní práce. Teď to je Vražedné léto od Mari Jungstedtové. (Knížek s podzimní a jarní tématikou se však už nedočkáte; příští týden strávím s knihou Andělé strážní od Kristiny Ohlssonové.)
Vražedné léto patří do série případů odehrávajících se v jurisdikci gotlandské policie. Je to (tuším) pátá kniha série s komisařem Andersem Knutasem. Oceňuju, že i když jsem předchozí díly nečetl, příběh funguje skvěle i sám o sobě. Nějaké narážky na minulost hlavních postav se vytušit dají, ale nemyslím si, že jsou pro děj zásadní jako třeba červená nit honby za Princem u pár Nesbøvek.
Pro severskou literaturu mám podobnou slabost jako pro jejich přírodu. Jsem beznadějně okouzlen. Severské knihy konfrontují představu rovnostářského státu blahobytu, kde je krásně a všichni se mají rádi, s odvrácenou stranou plnou sexu, násilí a drog.
Obzvláště v tom vynikají detektivky. Vlastně si ani nevybavuji severskou knihu, ve které by zločin či bezpráví nehrály hlavní roli – od Citu slečny Smilly pro sníh až po Nesbøvky. Na zimu zavřeno od J. L. Horsta je ale trochu výjimkou – nenabídne vám spoustu sexu, spiknutí ani důmyslné zápletky. Od hlavního hrdiny nečekejte eleganci Hercula Poirota či nešvary Harryho Hole. Spíš než za detektivku bych Na zimu zavřeno označil za kriminálku.
Probudíte se v nemocnici, nevíte jaké, nevíte proč a už vůbec nevíte, proč vám právě před očima zastřelili doktora. Na klidu vám nepřidá ani to, že ho střelila ženská se vzezřením chlapa – která vzápětí půjde po vás.
K Danu Brownovi můžu mít hodně výhrad. Jeho knihy jsou jak přes kopírák – vybere si historickou osobnost nebo známý „tajný“ spolek, udělá pár rešerší a pak čtenáře uvrhne do víru napětí a nedůvěry – a to nedůvěry typu „tohle se přece nemůže dít“ i „takže hlavní spojenec hlavního hrdiny se ho snaží zabít?“. Kdybyste všechny jeho knihy, především s Robertem Langdonem, četli za sebou, už u druhé byste schéma prokoukli a odhalili zápletku v první třetině.